Home Osecká clona starší ročníky OC Letem světem Oseckou clonou 2011

Kalendář událostí

<<  Prosinec 2017  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
      1  2  3
  4  5  6  7  8  910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Přihlášení


Letem světem Oseckou clonou 2011 Tisk Email
Napsal uživatel Martin Hozák   
Středa, 11 Květen 2011 21:24

Den prvníMilan v akci

Moje pracovní nasazení mi opět nedovolilo opustit zaměstnání dříve než ve čtyři hodiny, a tak jsem byl nucen přivítání hodit na místopředsednickou hlavu. Kdybych to byl býval věděl, že se z toho Jenda vyvlíkne, byl bych mu býval přidělil jiný ze závažných úkolů. Ale jediný, kdo dorazil dříve, byl pan doktor Chocholoušek, který v místní cukrárně stihl vypít svých 9 kafí, na dFklubu odradit několik účastníků Clony nemístnými poznámkami o počasí a počechrat si ego na úkor několika nešťastných žen, které poznal za svého krátkého pobytu v Teplickém okrese a které ten den pozval na kávu, aby se „trochu připomněl“.

Stejně jako dva předchozí ročníky bylo místo srazu u kempu před restaurací Horal. Skalní účastníci již věděli za kým jít, kde se ubytovat, na koho se odkázat a že jsem děsný pedant na dochvilnost. V pět hodin byli všichni, mimo mě, nastoupeni ve dvojicích. Dorazil jsem s velkým zpožděním asi dvou minut a při cestě potkal dva nováčky (ostřílení fotografičtí harcovníci Milan a Aleš), kterým jsem tuto nedochvilnost velkoryse odpustil neb prozatím nevěděli s kým mají tu čest. Jelikož jsem empatický a všímavý nemohl jsem přehlédnout mírně vyděšené pohledy účastníků. Uklidnil jsem je jedinou větou: “Já vám to říkal, ale nebojte, všichni ti motorkáři jsou velmi hodní, spořádaní a nekonfliktní občané a rozhodně budou dodržovat noční klid.“  V kempu byl totiž totální nátřesk vzhledem k současně probíhajícímu zahájení motorkářské sezóny.

Po nutné akademické dvacetiminutovce jsme se odebrali do zahrad klášterních, které jsem se rozhodl z letošního programu vypustit, ale vzhledem k velkému množství sprostých a agresivních anonymů, které mi přišly ve formě vystříhaných a nalepených písmenek z novin, jsem byl nucen je opět zařadit do programu OC. Vzhledem k tomu, že jsem velmi dobře obeznámen s lokálními periodiky, odhadl jsem, že písmena pochází z Chomutovského deníku a bylo mi tedy naprosto jasné, odkud vítr fouká (Jardo, Dančo a Lenko!).

Ze zahrad klášterníchSprávce kláštera nebyl i přes předchozí domluvu k zastižení. Nezvedal telefon, nereagoval ani na bouchání na vrata kláštera odolnějšími fotoaparáty s hořčíkovým tělem, ani na dlažební kostky metané do oken. Důvtip a moje sestra Lenka, která je disponentem, nám byli záchranou. Jak se ukázalo, důvodem domnělého „zatloukání se“ byl pracovní zápal pana správce. Jako řidič závodní turbosekačky značky Husqvarna nemohl naše pokusy o kontakt slyšet. Zahrada, která byla vždy oázou klidu a nabita spirituální atmosférou, se proměnila v nebezpečné místo naplněné hlukem a benzínovými výpary, neboť pan správce na svém kolbišti nehodlal dodržovat jízdu vpravo a vypadal, že si chce udržet svou hladinku adrenalinu do večerních hodin. Zahrada za ten rok prošla také jistými změnami. Mimo krátce střižené trávníky, byly vymýceny náletové dřeviny pod starým pivovarem a byla vypuštěna velká nádrž, ve které se opravovalo rejdiště a která bude fungovat jako sádky pro kaprovité ryby.  Z této změny má jisto jistě radost nejmenovaný didgeridista, který již chodí plovat „na žužlačku“ mezi kapry do horního rybníka. K poflakování po klášterních zahradách se přidalo ještě pár brněnských zpozdilců.

Jelikož v oseckém podhůří zapadá sluníčko brzy a duchové rejdí v potemnělých zahradách a nahánějí hrůzu a husí kůži, zvedli jsme kotvy a zasedli jsme v zarezervovaném Horalu načas. Hovory i tekutiny plynuly rychleji než přibrzděná obsluha. Díky nesvižné a zmatené obsluze a jídlu alá smažené to a ono si znovuotevřená restaurace nevysloužila pochvalu. V průběhu večera dorazili i Ventilovci, kteří se hned ten večer rozhodli, že za jakoukoli cenu budou jinde než všichni ostatní a také svůj plán beze zbytku dodrželi (ještěže tu všechny hospody mají jen jednu místnost, jinak jsme je snad ani nepotkali). Jo v hospůdce je fajn

Zbývalo definovat skupinu lidí, kteří se zúčastní ranní jízdy dolů do dolů. Vzhledem k přesně danému maximálnímu počtu 19-ti účastníků byla na řadě nemilosrdná selekce. Jak jsem již předem avizoval, chtěl jsem velkoryse upřednostnit fotografující přespolní. Pět klofích týpků včetně mě se do výběru nevešlo. „Zítra nejedeš“, drsně oznámil místopředseda litvínovskému dobrákovi Komovi . Od té doby Koma nikdo neviděl a nemáme o něm žádné informace. Doufáme, že na nás nezanevřel a přes tento nemilý incident se časem přenese. Účastníci této selekce se pod vlivem dobré nálady a v záchvatu soudržnosti jali houfně odhlašovat, až jsem měl strach (nutno podotknout, že neoprávněný), že stav nenaplním. Marně jsem volal Komovi, abych ho požádal, aby přece jen jel. Nebral telefon.

S nadějí, že to nevyjde, jsem ještě navrhl ranní focení na Dlouhé louce. Bohužel se zase pár nadšenců našlo, takže nezbývalo než otupit smysly nebo sebepoškozením zajistit, abych se nesoužil trýznivými myšlenkami na vstávání ve čtyři. Zvolil jsem první možnost.

 

Den druhýRáno na Dlouhé

Ráno nebylo tak zlé. Ptáci očekávajíce východu slunce řvali, teplota olizovala pátý stupínek Celsiovy stupnice a nebe bylo čisté jako můj UV filtr japonské výroby. Navlékl jsem na sebe všechno nezbytné, uvařil kafe do termosky a nastartoval svůj americký vůz.

Měli jsme vypravit mikrobus. Nevím co večer dávali do jídla či pití, ale minimálně Alešovi s Milanem tak svítili oči, že jsem mohl bez problémů šetřit žárovky ve světlometech a fotografovat bez stativu na nízké ISO. Bohužel oba seděli vzadu a tak jsem si vrhal nepříjemný stín. Tři plechové krabice hnány energií vznikající spalováním ropných produktů vykodrcaly potemnělou silnicí, jejíž zákruty trochu připomínají slavnou Trolí stezku v Norsku, až na určené místo. Krušné to nebylo hned, ale až když jsme se vykolébali zpoza stromků a vylezli na vysílač na Vlčí hoře a okusili krušné počasí Krušných hor. Bylo nás tolik, že kovový tubus vysílače začal skřípat a naříkat. Raději jsem se vzdal vyvýšeného místa a poodešel níž po stráni, kde jsem byl alespoň trochu ochráněn před štiplavým větříkem. Fotograficky neideální počasí, drkotající zuby a pocit samoty na mě dolehly. Zlí jazykové tvrdí, že mě objevili jak fotografuji makro. Není to pravda, přísahám, že jsem nespal. Vypili mi všechno kafe! Jelikož slunce se houpalo již slušně vysoko a jediná korektně naplánovaná akce měla vypuknout v 9:30 (ehm v 9:00 jak jsem zjistil později) v Mostě, sbalili jsme fotošvestky a spustili se z kopce dolů.

Na shromaždišti u kempu začala bitka. „Já jedu“, „ne, já jedu“, „já jsem si to rozmyslel“, „dej mi tvarohovou buchtu“, „ty nejedeš“:  zvonělo mi v uších a míchalo kartami. Místopředseda otupělý a rozklepaný ranním vstáváním se dobrovolně vzdal místa v terénbusu ve prospěch kohosi . A tak jsem se konečně dopočítal ale s pocitem, že někdo chybí. A po cestě mi to došlo. Jarda. Nu což, odvezu bandu a půjdu bloumat po Mostě.

Fotopřestřelka v terénbuseMé navigační schopnosti nás dostali i přes zřetelně viditelné označení velmi velmi blízko, asi 400m od parkoviště Czech Coal. Chomutovské osazenstvo, u kterého jsem si zapsal v pátek absenci, Jarda Panoch i Verča se trefili lépe. Nemají holt smysl pro dramatičnost. Slečna v kukani, u které se rozhodně nedal očekávat  umouněný obličej a kahan v ruce, nás neomylně odhadla a hýkla: „po schodech nahoru“. Proběhla nezbytná prezence a podpis na papír, který zajistí, že když mě přejede zakladač, byl jsem si předem vědom, že si za to můžu sám. Exkurzi zahájil průvodce krátkou přenáškou a pustil velmi kvalitní film o tom, jak nejchytřejší mostecká školačka kamarádí s hošíkem z pomocné školy a její jedinou zábavou je jezdit na kole po rekultivacích a zájem o hodně staré shnilé dřevo. Průvodce mi tajně naznačil, že se domluví s řidičem a já se někam vměstnám. Nastal přesun do budky na kolečkách. Řidič souhlasil a milostivě si vzal do kabiny místo jedné velké dámy dvě menší, Kačenku a Radku. Již rozjezd dal tušit, že kdo si nevzal kinedril, ten bude potřebovat igelitku a ten, kdo si nevzal ani igelitku, bude pro všechny a zejména pro choulostivou fototechniku jistou hrozbou. Překodrcali jsme kus Mostu, zastavili se pro různobarevné a přepisem určené blembáky (tím by se dala kompenzovat absence igelitové tašky) a různě dlouhými skoky jsme se blížili k Vršanskému hnědouhelnému povrchovému dolu. Dole v doleProběhly nezbytné fotopřestřelky, které jasně ukázaly panu průvodci, s kým má tu čest. Projížďka po místech, kde jedinou o to usilovnější snahou je prohnat dávnou minulost komínem, byla zajímavá, mamutí stroje jsou ve skutečnosti ještě větší než na našich fotografiích a bezútěšnost onoho místa je ve skutečnosti ještě hlubší než lze vyčíst z fotografií, kterých jsme tam pár pořídili. Určitě to stojí za vidění!

Během zpáteční cesty na nás dolehlo časné vstávání a tak po výtečném obědě místo výletu (hrozila vehementně prosazovaná ústecká ZOO) padla volba opět na klášter, jeho zahrady a fotogenickou křížovou chodbou. Počasí přálo, slunce hřálo, klášter uvolňoval po kouskách svoje krásy, pan správce měl lehkou nohu a voňavá tráva lákala k zevlování.

Příjemné odpoledne se přehouplo v podvečer a již na nás čekalo domácí posezení v pivním klubu. Zdenda nezklamal, v klubu bylo fajn. Místopředseda, jsa dotčen mým neustálým odmítáním návštěvy některé z blízkých zoologických zahrad, raději zvolil jinou společnost. Až později mi došel důvod pro jeho nátlak a zanícení pro obrázky zvířátek - na photoserveru se nic jiného do topu prostě nedostane.

A pelech taky neklamal, bylo v něm fajn.

 

Den třetí

První skupinovka po třech letechNedospalý místopředseda a cesta na Bořeň, to byl nedělní start. ZOO opět nezabralo. K fototechnice jsem si přibalil ženu a děti, aby si protáhly údy. Cesta na čedičový vrch stoprocentně probudila všechny účastníky zájezdu. Na místní poměry neobvyklá viditelnost a čerstvý vzdoušek, rozhledy do daleké krajiny a zvuky prvomájových průvodů z nedaleké Bíliny zapůsobily a zasely do našich hlaviček spokojenost. Na vrcholu bylo frišno. Radmila konečně po třech letech prosadila svou žádost o skupinovou fotografii a pokus díky velkým Milanovým zkušenostem vyšel. Nebyli jsme ale všichni. Jarda Panoch se nám někam zatoulal, opozdilec Milan Půlkrábek spolu s Ventilovci přecenili kapacity veškerých baterií ve svých telefonech, takže se jim nebylo možno dovolat a navést je správným směrem.

Časnější výstup se vyplatil, neboť jsem pozapomněl na místní zvyk na prvního Máje vystoupat na Bořeňský vrchol. Cestou dolů jsme potkávali zástupy lidí, ale v restauraci pod Bořní bylo prozatím prázdno. Místní číšník nebyl z nejbystřejších, nejrychlejších a nejpříjemnějších, ale náladu nám rozhodně nezkazil. Oběd byl ten tam a volný čas vyplnily hrátky s Tomovo dost velkou odraznou deskou. Uslzené zarudlé oči některých návštěvníků a vlny na jejich čele dávali tušit, že ne všichni měli pro naši zábavu pochopení. Někteří dokonce brblali něco o nějakém Fučíkovi a my si vzpomněli, že první máj nebýval jen lásky čas.

Je čas udělat dětem pá pá. Je čas udělat dětem pá pá. Je čas udělat dětem pá pá. A zase to bylo na mě: „No tak už jeďte!“ Letošním přípravám na Oseckou clonu jsem nevěnoval moc času a taky se to projevilo na organizaci celého víkendu. Takže děkovačky, které se pak neprávem sesypaly na mou hlavu a vyrojily na dFklubu, patřily především dvěma dámám – Štěstěně a Náhodě. Těmto dvěma tímto děkuji za parádní a neočekávané počasí a pohodový víkend.

Všem účastníkům velké díky za milou společnost.

Dobré světlo


Reportážní foto zde a zde na Rajčeti.

 

Aktualizováno Neděle, 15 Květen 2011 22:29
 


Další články tohoto autora

Nemáte oprávnění psát komentáře.

© Copyright Klof • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.