Home Osecká clona starší ročníky OC Osecká clona 2010 aneb jak to viděl předseda

Kalendář událostí

<<  Červen 2017  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
     1  2  3  4
  5  6  7  8  91011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Přihlášení


Osecká clona 2010 aneb jak to viděl předseda Tisk Email
Napsal uživatel Martin Hozák   
Středa, 05 Květen 2010 13:55
seznam článků
Osecká clona 2010 aneb jak to viděl předseda
Klášter
Komáří vížka, Fürstenau
Konec
Všechny strany

Den prvý:
Co by fotil tenhle člověk, kdyby trpěl sennou rýmou.Historie mě naučila, že jedna z nejpravdivějších vět na světě je: "Slibem nezarmoutíš." A proto jsem se letos nenechal vyvézt z míry počáteční eufórií při přihlašování na druhý ročník stále oblíbenější Osecké clony. Potencionální účastníci jeden po druhém odpadávali s více či méně uvěřitelnými důvody. Výmluvy byly různorodé. Byly tu standardní výmluvy na práci, nepojízdné automobily, na plánovanou cestu do USA. Nejkurióznější výmluva byla na nepřítomnost osobního kuchaře. Je nutno podotknout, že po nepříjemném loňském zážitku s obsazenou hospodou a k faktu, že se jednalo o vyhlášeného gurmána, jsem tomu porozumněl.
Mé pracovní nasazení mi nedovolilo opustit pracovní místo dříve než po čtvrté, a tak jsem svěřil mému oblíbenému místopředsedovi i funkci uvítacího atašé. Jak se toho zhostil a co natropil, to se mohu jen domnívat, neboť jsem nebyl s to zněho vytáhnout souvislé informace. Z útržků jsem si poskládal následující. Lidičkové se začali trousit již po jedné hodině a díky Jendovo hlubokým znalostem domácího prostředí a rétorickým schopnostem se mu podařil husarský kousek. Natáhl pětiminutový okruh městem na pěkné čtyři hodinky. Jak ho znám, určitě nešetřil historickými i současnými frky a podal vyčerpávající a přesný výklad, byť mírně přiohnutý, aby zapadal do konceptu budování kariéry začínajícího nadějného místního politika a učitelky z malého města v jedné osobě.

Navrátil jsem se ze zaměstnání a po té, co jsem odvedl děti daleko do lesa s kýblíčkem na jahůdky a sesbíral Pekařka romanticlá.křemínky co trousily cestou, jsem se objevil na smluveném místě (zde je jasně poznat, že výčet mnou přečtené literatury v článku Jendy Sklepníka - Klofí cesta za "popkulturou", je neúplný ba dokonce bych ho označil za zcela zavádějící). Po chvilkách upřímného vítání se sympatickými brňáky a pražáky jsem se vrhl na Radčiny buchty. Byly vynikající. Asi po páté buchtě jsem si teprve uvědomil, co jsem té nebohé ženě způsobil za sžíravé trápení. Moje přátelské popíchnutí, které jsem onehdá utrousil na déefku: "buchty nepřiveze a ještě mi ani fotku nepochválí, to naše přátelství jde pomalu ale jistě do háje," nebylo myšleno vážně a vůbec jsem neměl v úmyslu vzbudit v této sympatické kolegyni pocit, že přichází o svého oblíbeného předsedu. Pozitivní na tom je, že zbylé osazenstvo na tom profitovalo, protože výčitky vyústily v sedmikilovou krabici s buchtami. Pevně doufám, že se situace mezi námi vyjasnila a také, že příště budou opět buchty.
Po tvrdě trénované a tajné neverbální domluvě s místopředsedou jsme se odebrali do zahrad klášterních. Mezitím však počasí proměnilo krásné beránky plující tím pověstným modrým blankytem v celkem dramatická mračna a odepřelo nám slunce. Nevadí. I přes to na nás zahrada vypustila své kouzlo, které nevnímá snad jen ten hydrant, co tam postává mezi květinami. Nechali jsme se obluzovat rozpadlými a zarostlými fragmenty z kdysi udržované klášterní zahrady něco přes dvě hodiny a pak zamířili podle čichu pro něco k snědku. V klášterních zahradách
Restaurace Horal chňapla po vhozené rukavici, připravila pro nás místo a čekala s otevřenou náručí. Již cestou jsem byl informován o výhodné nabídce, která, a to jsem zjistil až o osm hodin později, mohla znamenat ekologickou katastrofu. "Mají koleno za stopade", utrousil místopředseda před hospodou. I těch pár metrů mi stačilo na to, abych informaci zpracoval a spustila se podmíněná reakce. Ač se mi u pasu houpala drahá fototechnika a kolem se míhaly lepé děvy, nevnímal jsem nic jiného než obraz pěkně propečeného kolínka s křenem. Chvíli s ním ještě marně bojovala představa zeleninového salátu, který by spíše zapadal do mé kůry "do Tater o 15 kilo lehčí." (pro fotografy a příznivce těchto disciplín jsem vypracoval dvě varianty, prozatím tvrdošíjně trvám na variantě první a ponechávám veškerou fototechniku v batohu). Koleno předčilo má očekávání a s velkým vypětím jsem s ním dospěl do stádia, kdy jsem se už nemusel stydět za to, kolik toho vracím. Porce byla i nad síly ostatních kolínkářů, kromě Radmily. Po spořádání kolena ještě okukovala cizí talíře, ale nakonec si to přece jen rozmyslela a to díky nevábnému vzezření rozňoupaných zbytků.
Během hovorného večera se vehementně, leč marně, snažil místopředseda zbavit nálepky "učitelka v růžovém triku". Jeho snaha vedla jen k potvrzení informace o barvě inkriminovaného svršku. "Řekni, mám nějaký růžový triko," obořil se Honza na známého číšníka a ten netušíc, jak hluboko sekerku zatne, přitakal. Ani za mák jsem netušil, jaký to bude mít dopad. Jindy hovorný místopředseda se odmlčel a stáhl a většiny víkendových akcí se pak již nezúčastnil a dokonce jsem v pondělí zjistil, že odjel na deset dní neznámo kam. Přiznám se, mám o něho starost. Přece jen jsem mu vděčný za velký postup v mé dosavadní kariéře a také bych nerad přišel o dobrého přítele.
I osud dalšího člena Klofu je nahnutý. Na vině je běžná začátečnická chyba. Komovo fotografování domácích aktů se přehouplo do roviny, kterou tu nebudeme a pravděpodobně vzhledem k pravidlům na Klofu ani nemůžeme publikovat. Výsledkem je to, že po krátké 16-ti leté známosti se musí ženit. S místopředsedou jsme na to konto zažili malé zklamání neboť Kom odmítl pozvat všech 34 členů Klofu na svatbu. Pravděpodobně se zalekl přílišného množství kvalitních fotografií a raději oslovil "profíka" Martina Zítu, který tvoří nádherné fotografie, jaké svět neviděl. Volba padla i přes upozornění, že Martin používá výhradně jen jeho "fišáj".
Ještě v průběhu večeře jsem obdržel informační SMS, že část účastníků dorazí ve 22:08 hodin. Přesný časový udaj ve mě vzbudil ostražitost a s napětím jsem očekával příjezd pedanta. Ve 22:09 napětí polevilo a ve 22:22 se ve mě vzedmul rodičovský instinkt a já s obavami zavolal, "máte 14 minut zpoždění."  Rád jsem byl za ubezpečení, že za zdržení může jen lajdácké navigování. Chvilku na to dorazila Iva, Ventil a Janka v bublinkovém outu autu. Vzhledem k pokročilé hodině a domluvě, že se druhý den odjíždí v pět na východ slunce, se začalo osazenstvo trousit do svých pelíšků.
Po rychlé sprše jsem přistál v pelechu i já. Přikryl se a zavřel oči s dobrým pocitem, že vše šlo hladce. Jediným důvodem, proč jsem tedy nemohl usnout, byla ďábelská kombinace kofola-koleno-čerstvý chléb-pivo. Kolem třetí ráno jsem vyslechl zajímavý rozhovor dvou občanů na ulici, kteří se v podnapilém stavu navraceli z jedné nejmenované restaurace. Hovořili o sklepníkových plynech, které se díky globálnímu oteplování mohou uvolnit z rozlehlých sibiřských plání a výrazně ovlivnit klima na zemi. Tato teorie mi již byla známá, ale informace, že je to již realitou a dá se to zjistit i bez pomoci speciálních přístrojů, mě velmi zneklidnila. Už jsem byl přichystán vyhledat na googlu příslušné HowTo, když mě uklidnila následná informace: "Co, vole, ty už zas potřebuješ na hajzl, dyť si byl u dubu." Vzápětí mi došly souvislosti a já věděl, že neobvyklé spalování večeře netrápí jen mě. Druhý den, při pohledu na místopředsedu jsem si mou noční teorii jen potvrdil. Jeho ruka výmluvně položená na žaludku mluvila za vše. 

 

 



Aktualizováno Středa, 05 Leden 2011 20:14
 


Další články tohoto autora

Nemáte oprávnění psát komentáře.

© Copyright Klof • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.