Home

Kalendář událostí

<<  Prosinec 2017  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
      1  2  3
  4  5  6  7  8  910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Přihlášení


Tatranský čaj není dámské pití Tisk Email
Napsal uživatel Jan Sklepník   
Čtvrtek, 19 Srpen 2010 19:45

DSC_9785Tajuplný název tohoto článku jsem vážně nemusel dlouho vymýšlet. Příhoda s Tatranským čajem byla opravdu asi to nejsilnější, co jsem na letošním prázdninovém klofáckém fotovýletu do slovenských velehor zažil. Ale pěkně popořadě.

Páteční půlnoc byla po důkladné logistické analýze stanovena jako nejlepší možná pro odjezd. Zítovo nové, do té doby voňavé auto zastavilo před našimi rezidencemi a my se postupně se všemi svými proprietami (fotografickými, textilními, gastronomickými) nalodili. Chlapci se těšili velmi, jelikož jsem jim záměrně sdělil, že místo pobytu, tatranská chata Medvědice, kam se dříve jezdilo do ŠVP, je dnes oblíbené výletní sídlo svobodných, mladých a pohledných pedagožek.

Cesta skrze naši vlast se nesla ve znamení odlehčené zábavy, nečekaný úspěch slavil především předseda Hozák. Ten nás bavil takzvanými kindervtipy, tedy vtipy, které poněkud upravil, aby je mohl vyprávět svým ratolestem. Bylo pěkné pozorovat radost kolegy Zíty, když přišel na to, že ony vtipy vlastně zná, jen prý v o trochu peprnějším znění. Já samozřejmě disponuji jen slušnými vtipy, takže dodnes nevím, co v původní verzi vtipu o jednom domorodém amazonském kmeni znamená mučení unga-unga. Hozákovo „mučení lechtáním“ to ale asi nebude.

DSC_0095Bohužel, jak cesta pokročila a my míjeli Duchcov a Bílinu, předseda se odmlčel a další slovo jsme od něj slyšeli až na československém pomezí. Po přejezdu dnes již pomyslné hranice jsme právě s kolegou Zítou hodnotili stav slovenských dialnic, když tu naši debatu ukončil Hozák svým nekompromisním a pro Riaditel´stvo slovenských silníc a dialnic ne příliš lichotivým zvoláním: „Dial nič!“ Poté se opět na několik hodin odmlčel. Ani se proto nedivím, když po probuzení vysvědčení slovenským dálnicím trochu vylepšil tvrzením, že „tie slovenské dialnice šak volako rýchle ubíhajú“.

Zíta je poměrně zkušený řidič, ale již při loňské cestě do italských Dolomit jsme u něj pozorovali nepatrné výchylky v orientaci. Když jsem to už po 258 sekundách nevydržel, upozornil jsem ho raději přece jen, že jedeme v protisměru. Jeho „jé, no jo“ mě uklidnilo a mohl jsem tak pomalu začít pracovat na uvolnění křečí způsobených silným stiskem palubní desky přede mnou.

Slovensko nás přivítalo zataženou oblohou, takže místo plánovaného focení svítání jsme chvíli odpočívali u slovenské benzínové pumpy. Člověk by řekl, že naše dva jazyky jsou si tak podobné, že až na malé lokální idiomy musí Čech rozumět všemu. Čech ano, Zíta ne. Na větu každé slušně vychované slovenské prodavačky Páči sa, což v doslovném překladu znamená něco jako Prosím, tady to máte, odpovídal Zíta nevrle: „Nepáčí!“ Od té chvíle, co neudělal dobrý první dojem, nebylo z jeho úst slyšet na Slovensko sebemenší chválu. Ani čašníčky ho na Slovensku kupodivu neznali a to je věc v Čechách přímo nemyslitelná.

Z předsedy spícího se po odpočinku na benzínce jako mávnutím kouzelného proutku stal předseda bdící. Jeho mozkové závity se aktivizovaly a začaly produkovat jednu skvělou myšlenku za druhou. Pro ilustraci – na otázku Zíty, jak vlastně vznikly Tatry, hbitě odpověděl: „No jak asi, navozili je Tatrovkama.“

Byl před námi první den. Nástup na ubytování byl až ve tři odpoledne, takže jsme si chvíle čekání IMG_3976fazpříjemnili vyjížďkou na Štrbské pleso, jelikož v Tatrách je ples hodně a my jich chtěli navštívit co nejvíce. Hozákovu poznámku, že na ples nemá vhodný společenský oděv, jsme veskrze úplně ignorovali. Již procházka kolem plesa ukázala, že fyzická forma některých účastníků výpravy není ideální. Hozák sípal prý proto, že ho bolí v krku, Zíta se po pěti metrech zastavoval zase prý proto, že ho píchá bránice. Nevěřil jsem ani jednomu. Krásné Rusky v lodičkách (typ obuvi, nikoli plavidlo, pozn. redakce), které se na plese vyskytovaly, však jen více navnadily chlapce na odpolední příjezd na Medvědici.

Krásná chata uprostřed tatranských lesů, vůně hub, louka a vysokohorské štíty – to vše nás vítalo při příjezdu do našeho nového sídla. Jen svobodné, mladé a pohledné pedagožky ne. Prvotní zklamání chlapců jsem se snažil přebít tvrzením, že tu určitě jsou, jsou právě na túře a bude jistě čas poznat je při večeři. Další zklamání, když jsme v prostorné jídelně večeřeli naprosto sami, jsem však již odvracel jen těžko. Přesto se mi podařilo zažehnout v nich jiskřičku naděje: „ Dorazí určitě zítra.“

Další den naplánoval Zíta „vycházku“ na Velické pleso. Cesta měla zřejmě oddělit zrno od plev. Podařilo se. Zůstal jen plevel. Bolest v kolenou, lýtkách a nedostatek kyslíku byly nejčastějšími symptomy.

Příjezd zpět na Medvědici byl však velkolepý. Již zdálky jsme viděli, že před chatou stojí autobus a z něj vystupují noví rekreanti. Představa svobodných, mladých a pohledných pedagožek byla však velmi rychle konfrontována s realitou. Klub plzeňských turistů s věkovým průměrem 73,5 roku byl obrovským zklamáním.

IMG_3960faDo Tater jsme však jeli kvůli focení, že. Třetí den navíc počasí přálo a před námi se tyčilo Solisko. Přidal jsem se k té názorové platformě, která prosazovala vyjet doprostřed lanovkou. V druhé názorové platformě nakonec naštěstí nikdo nezůstal. Výstup od lanovky na vrchol byl pro některé členy Klofu přímo heroickým výkonem, ale povedlo se. Hodinový výstup se nám podařil ve slušném čase dvě hodiny. Malým negativem tak zůstávaly jen posměšky pětiletých dětí, které nás při výstupu předcházely. Kolega Zíta sice před akcí tvrdil, že na Solisko před dvěma lety vyběhla i jeho těhotná manželka, nicméně tento argument mu s přehledem rozbil štiplavou poznámkou sám předseda: „No jo, ale ona i těhotná vážila o 40 kilo míň jak ty.“

Zíta se nechtěl nechat zahanbit a cestou dolů si od nás vysloužil novou přezdívku – DOWNHILL RUNNER. S obdivem jsme totiž pozorovali, jak doslova utíká ze Soliska dolů. Po kamenech scházel rychlou chůzí dokonce bez svých hůlek, kvůli kterým dostal den před tím přezdívku lyžař. Další den jsme jeho přídomek museli chtě nechtě opět změnit. Jeho nohy, unavené po sprinterském výkonu, mu vypovídaly službu a styl jeho chůze nám přímo velel říkat mu ten den robote.

Bylo vůbec zajímavé sledovat, jakými přezdívkami jsme se během pobytu postupně pyšnili. Poté, co si předseda hodil vlasy na patku, neřekli jsme mu jinak jak Vaculíku, protože jeho podoba se slavným kamarádem do deště byla neoddiskutovatelná. Dodnes mi však zůstává záhadou, proč mě kolegové nazývali   Sámire. Jejich vysvětlení, že je to proto, že na každé fotce pózuji jak známá rychlokvaška ze Superstar, jsem se snažil rozporovat tím, že je to můj naprosto přirozený výraz.

Během tatranského pobytu jsem také získal řadu zajímavých poznatků. Velkou inspirací byl pro mě především absolvent Fakulty výrobních technologií a managementu Bc. Martin Zíta. Inverze je podle něj způsobena tím, že lidé často otvírají své lednice. Tuto informaci jsem převzal bez zaváhání. Malou pochybnost mám ovšem o jeho dalších závěrech, konkrétně ohledně častého kácení stromů v tatranských lesích. Prý se k tomu slovenští lesníci uchylují proto, že za každým stromem v Tatrách může číhat medvěd. Jistá intelektuální omezenost se projevila také poté, co jsem zjistil, že ani jeden z mých vážených kolegů nezná základní barvy, jako lososová nebo meruňková, tradiční to barvy mých triček.

IMG_4153faNávštěva Slovenska bývá také dobrým gurmánským zážitkem. Švédské stoly na Medvědici nám byly málo, proto jsme občas zavítali do místních restaurací. Halušky, brynza, tatranské masové ihly, šošovicová polievka, to je prostě klasika slovenské kuchyně. Já objevil liptovské pirohy. Poté, co jsem si je objednal podruhé, řekl jsem si dost a prohlásil, že pokud si je dám potřetí, mohou mi ostatní říkat trapáku. Takže mi tak můžete říkat.

Zajímavé nedorozumění jsme zažili v restauraci Goral (čti Goral). Předseda si objednal parené knedle s kakaom a nechápal logický dotaz čašničky, co si dá k tomu k pití. Jeho představu kakaa jako nápoje mu vyvrátila čiašnička kakaovým posypem na knedlách. Hozák nechtěl být zahanben, a tak si kakao-nápoj objednal ještě extra a tvrdil, že to tak přece chtěl. V jiné restauraci jsem zase ztropil malé faux-pas já, a to když jsem si u vchodu snažil pohladit malé štěňátko, které leželo v útulném košíčku. To, že se jednalo o plastovou atrapu, jsem měl od kolegů na talíři ještě dlouho.

Společné soužití se chvílemi neslo i ve znamení drobných neshod. Například když Zíta obvinil Hozáka, že mu sebral zapalovač. Ten mu pohotově odvětil, že není žádný neandrtálec, aby mu kradl oheň. Zíta se pak pustil do předsedy na jiné frontě. Už v Dolomitech kritizoval kvalitu jeho oblečení, a když pak Hozák nalezl na svém tričku skvrny neznámého původu, rýpnul si: „Ty víš, kde nakupovat hadry.“ Mně se předsedovo oblečení líbí, je funkční, slušivé, pěkně střižené, zdůrazňující jeho přednosti a meruňková ho dělá mladším.

Pobyt se pomalu blížil ke své polovině. Večery na chatě byly pěkné, ale dlouhé. Můj návrh zahrát si skořápky s našimi plastovými panáky zkolaboval na skutečnosti, že kalíšky byly nejen plastové, ale hlavně průhledné. Po několika prohraných kolech jsem svůj záměr obohatit se o nějaké to euro vzdal. Hezké chvíle jsme si však užili i bez svobodných, mladých a pohledných pedagožek. V Tatranské Lomnici jsme koupili několik lahví místního alkoholu. Lákaly nás samozřejmě především bylinky v nich. Pálenka Tatranský čaj (no byl to spíše likér, ale po tom, co mi provedl, si tak pěkné označení nezaslouží) jich byla plná. Pořád jsme se však nemohli dostat k ochutnávce, protože naše periody se míjely. Když jsem měl chuť já, neměl ji Zíta. Když Zíta, neměl jsem zase já. A předseda neměl chuť nikdy. Nakonec se však zadařilo a k degustaci ve středu večer došlo.

DSC_9820V pátek ráno jsme vyrazili na naši poslední velkou túru. Jistě znáte film Jak se krotí krokodýli, jehož exteriéry se natáčely v krásném prostředí Zeleného plesa. Cesta k němu trvá dobré 3 hodiny, ale pohled na smaragdovou vodu plesa za to určitě stojí. Nevím však, zdali na něj ještě někdy zavítá jedna slovenská turistka, kterou Hozák počastoval úderem hodným Rockyho Balboa. Souboj stativ vs. brýle vyhrál kvalitní stativ z uhlíkových vláken Manfrotto stylem K.O. hned v prvním kole. Cestu zpět do doliny jsem si zpříjemnil osvěžující koupelí v horském potoku. Chlapci se z neznámého důvodu nepřidali.

Na naše tatranské dobrodružství asi nezapomenou lidé, kteří nám nějakým způsobem zkřížili cestu. Tak kupříkladu když si jedna stařenka spletla chlapce s horskými vůdci a poprosila je o radu, kudy dál. Hoši nezaváhali a suverénně ji poslali opačným směrem. Pravděpodobně bloudí po Tatrách ještě teď. Nebo když Zíta lovil beze zbraně na Velickém plese sviště a plazil se horskou trávou jako zkušený veterán vietnamské války, aby se dostal co nejblíž. Kolemjdoucí turisté ho tak měli za ještě větší atrakci než samotné hlodavce. Nějaký člověk dokonce popouzel svou manželku: „Kašli na sviště a foť toho Ho Či Mina!“

Na závěr třeba díků. Díky chlapcům za prima týden, paní kuchařce z Medvědice za prima baštu. Medvědům, že jsme je nepotkali. Dále lanovkám, ibuprofenu a především Tatranskému čaji. Děkujeme. Každý z nás si jistě něco z Tater přivezl. Někdo zážitky, jiný suvenýry. Předseda si třeba nechal na Zemkovského chatě dát od sličné pokladní turistické razítko na bříško. Poté, co zatáhlý pupek povolil, se však z malého razítečka stala velká, hnusná a nečitelná čmouha. Já zase sbírku vtipů o Chucku Norrisovi. Třeba ten jak Chuck vypije vodu z kohoutku… na ex. Nebo ten, jak se každý večer Fredie Kruger, než jde spát, dívá pod postel, jestli tam není Chuck. Takže ať si i vy, milí čtenáři, ze svých cest přivezete něco netradičního.

 

Tento příběh je zcela pravdivý. Popsané události se staly, všechny osoby jsou skutečné a podobnost se členy KLOFu  je zcela záměrná. Původním záměrem toho článku opravdu nebylo nikoho dehonestovat. Bystrý čtenář si jistě také všiml, že chybí zápis ze čtvrtka. Kdo přijde na nějaké rozumné vysvětlení a napíše ho do návštěvní knihy, získá fotku předsedy s jeho vlastnoručním podpisem.

Reportážní fotografie zde.

Aktualizováno Pátek, 20 Srpen 2010 15:55
 


Další články tohoto autora

Nemáte oprávnění psát komentáře.

© Copyright Klof • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.