Home Články, komentáře Události, komentáře A drž pach

Kalendář událostí

<<  Prosinec 2017  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
      1  2  3
  4  5  6  7  8  910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Přihlášení


A drž pach Tisk Email
Napsal uživatel Martin Hozák   
Čtvrtek, 31 Říjen 2013 00:31

U MorouseJmenuji se Walter. Byl jsem smířen s tím, že budu žít život klidný, bez výkyvů, bez extrémních situací, obdobný jako drtivá většina z těch miliard dalších na zemi, až se nakonec v klidu a míru v prach obrátím. V neděli 27.10.2013 ve 12:46 se můj život nadobro změnil a já vám budu vyprávět svůj dechberoucí příběh.
Přeskočím ty nudné pasáže, jak jsme spolu s bratrem Hansem spatřili světlo světa díky jednomu německému páru horolezců na jejich cestě z Adršpachu do Náchoda a nezajímavé pasáže z mého ranného stádia, kdy byl pro mě největším zážitkem okolo běžící rotvajler, který se zastavil, jen aby mne očichal. Nemohu však vynechat souvislosti, bez kterých by můj příběh byl jako pár slepených dílků puzzle z celé skládačky.
V severních Čechách se kdysi dávno zformovala parta nadšenců pro fotografii a začali pořádat společné akce, fotografování v přírodě, debaty nad svými díly a později i pravidelné jarní a podzimní několikadenní výlety. Ne jinak tomu bylo na podzim roku 2013, kdy se dohodli, že si společně zafotí v Adršpašských skalách a okolí.

Páteční podzimní odpoledne bylo provoněno volbami do poslanecké sněmovny a tak se také předseda Klofu mihl volební místností na oseckém náměstí a spěchal sbalit poslední drobty do objemné bagáže. Slíbil, že bude rychlý, aby na něj Marcel s Péťou nemuseli dlouho čekat a nezískali tak zbytečný skluz v přesném plánu. K jeho překvapení stíhal vše s přehledem a ve smluvený čas byl připraven. Je to člověk vnímavý a trpělivý a proto dal Marcelovi a Pétě více než dvě minuty, než zavolal. "No my, asi tak, hmmm už jedeme, za chvíli tam asi budeme": mumlala Péťa do telefonu. A opravdu si to už za chvíli Marcelova fordka štrádovala směrem k Hrobu pro čtvrtého pasažéra, pro Jardu. Opět další zdržení. Jardovy výmluvy, že si myslel, že ho prozvánějí, že teprve vyrážejí z Oseka, nemohl brát předseda vážně a tak ho sjel káravým pohledem. Naložili Jardovu bagáž do skoro plného kufru a vydali se do Teplic pro posledního spolucestujícího.

Jirka, díky respektu před autoritou předsedy, již nervózně poskakoval na smluveném místě. Své věci měl ledabyle zabaleny do šestice zavazadel menších rozměrů, což se ukázalo jako prozíravé a v podstatě jimi jen zaplnil mezery v kufru auta. Jinak tomu bylo na zadních sedadlech. Vnímavému a obětavému předsedovi se zželelo kolegů a tak svolil a zaujmul místo uprostřed. Zadní sedadla Focuse nejsou určena pro tři lidi a rozhodně ne pro tři svalnaté vzrostlé muže. Trocha nepohodlí a pár dekubitů je ale nemohlo odratit od vidiny smysluplně stráveného prodlouženého víkendu. Trochu stará péťa
Během jízdy se Jirka přiznal, že není zcela připraven a že zapomněl pro něj životně důležitou věc, nabíječku na mobil. "Já mám nabíječku a klidně ti jí půjčím": ozval se Marcel a šibalsky mrknul na Péťu. Zatím nikdo netušil, proč se Jirkovi ulevilo, když tato celkem atraktivní nabídka vyzněla do zracena. Z hovoru časem vyplynulo, že Jirkovy kamarádky jsou věkově někde jinde. Například hovořil o tom, že je vášnivý fanoušek kapely čtyř dívek, kterým je dohromady 22 let a které bedlivě střeží jejich otec a také se zmínil o 8-mi a 12-ti letých kamarádkách ze vchodu. Bylo tedy jasné, že šestadvacetiletá fešná Péťa je na něj přeci jen trochu stará.

 
Dvoulitrová Fordka předla, patníky svištěly okolo oken a minuty na navigaci slušně ubývaly. V pravotočivých zatáčkách a na nerovnostech vozovky se začal ozývat podivný vrzavý zvuk. Osazenstvo hádalo co to může být. Uložená bagáž, pet lahve třoucí se o sebe, stativy drhnoucí o plech. Ani jedno nebyla pravda. Auto bylo naloženo tak, že se kolo třelo v zatáčkách o podběh. Marcel podotkl, že ještě nikdy svého zeleného miláčka takhle nenaložil a Jirka k tomu netaktně poznamenal, že při cestě na Rujánu, kdy byli také hodně naloženi, se jim to nestávalo, a že to bude tím, že předseda váží minimálně dvakrát tolik co Lenka Tručková. I kdyby se tento nesmysl zakládal na pravdě, mohl si tuto jízlivou poznámku ušetřit a naopak mohl pochválit předsedu, který pravidelně spaluje tuky na svém veslovacím trenažéru, jak dobře vypadá.

 
Po čtyřech hodinách dorazili do Adršpachu, do chaty U Morouse. Nevím jestli je pan majitel morous s velkým M, ale s malým rozhodně. Když vystupovali, mručivě poznamenal na adresu Jardy, že si s sebou děti přivezli taťku, taťku Šmoulu, dodal. Na místě již byla Lenka, Danča,  Jaroušek a Martin, kteří dorazili asi hodinu před nimi. Blikání po večerechByla již tma jako v pytli a chvíli po osmé a Danča, která se od začátku chopila role matky Klofu, pozvala všechny na výborné buchtičky se šodó. Nejen focením je člověk živ a tak přišlo na přetřes nezbytné shromáždění a následné přerozdělení potravin na denní příděly. Jarda zkušeně nepřivezl nic. Překvapení si připravil také Martin, který byl na takové akci poprvé, a který si přivezl jeden sojový suk. Jeden sojový suk na čtyři dny je holý nerozum. Jirka dovezl 1/2 kila kuřecího junioru a kilo o polovinu levnějšího senioru, za což si vysloužil tichou pochvalu. 
Pro ty, co nejsou na sladké, chtěl Jirka tvořit mermomocí s někým sendvič, ale všem se jeho návrh zdál nadmíru podezřelý. Nikdo s ním nechtěl toustovat. Sklesle tedy opustil místnost.
Znaveni cestou odflákli hygienu a brzy zalehli. Ztichlým pokojem se ozývalo nepříjemné mlaskání. To si Jirka mazal nohy krémem Mojito s limetkou. Usnuli.

Ráno nebylo nijak valnéRáno se jim nezadařilo. Vydali se do skal. Nejenže vstali nesmyslně brzy, ale ani počasí neskýtalo fotografické vyžití. S blesky pobíhali okolo skal jako šílenci a snažili se o alespoň kreativní fotografii. Jirka chtěl využít rozespalosti a otupělosti ostatních fotografů a nabízel rozehřátý Tribit a jeté jablko v naději, že s tím nebude muset jít do vzdáleného odpadkového koše. Pochutiny však v nikom nevzbudili pramalou důvěru.

Ani po rozednění se počasí neumoudřilo a šedivá deka halila Adršpašskou pískovnu. Procházka skalami za ozvěny hlasů pszontků (čti pšontků, pszontek = polský občan pozn. redakce) byla celkem příjemná a sem tam vysvitlo i slunko. Čas se nachýlil, poledne odzvonilo a tak se skupinka jala ukojit svůj hlad v hotelu "Lesní zátiší". Guláš, Holanďan a plněné knedle kouřily na stole za malou chvíli.
Guláš potrápil již rozbolavělý Marcelův zub moudrosti (zkušenější tuší, že se jednalo o přechod na vyšší level, který nebývá nejjednodušší a často bolestivý. Zkrátka jen nestačil vstřebávat důležité a zásadní rady od zkušenějších kolegů) a tak se Marcel raději vydal do pelechu k Morousovi.

Lidský předseda nabídl Lence, že vzhledem k jejímu požehnanému stavu jí pomůže s těžkým stativemPozor na známé Zdoňovské šmíráky. Doufal, že tím vzburcuje empatii i u ostatních, a že také pomohou, ale mýlil se. Nejenže celé odpoledne vláčel dva stativy sám, ale tentokrát ani jemu nikdo nepomohl nést těžký batoh. Se slzou v oku vzpomínal na místopředsedu Honzu, který mu vždy pomohl, kterého ale tentokrát mateřské povinnosti donutily zůstat s rodinou a uspokojit nenasytné dítě a uklidňovat hormony zmítanou ženu.
Po obědě se vydali po žluté ke Zdoňovu, kde se nachází kaplička a v lese ukrytá zřícenina kostela Panny Marie. Přišlo rozčarování. Ve snaze najít údajně ztracený a zakopaný sekretář, lidé vymýtili stromy v okolí i uvnitř kostela a sebrali mu tak jeho tajemnou atmosféru. Naštěstí je čekala fotogenická kaplička, která je romantickým místem a kolemjdoucí nenechá chladnými. Ani páry v naší skupince nebyly výjimkou a tetelili se na lavičkách blahem. Pro singly, aby jim to nebylo líto, si připravila příroda nějakou tu bezobratlou havěť.

Nohy je dál nesly vzhůru na Křížový vrch. Statečně si vedla i Lenka se svými dvěma outěžky (Lowepro a ten druhý) a vyfuněla ve velmi dobrém čase. Byla škoda, že si nevzali s sebou klobouk, neboť si mohli lehce vydělat na zítřejší oběd fotografováním cizích turistů. Ani západ slunce neuspokojil jejich touhy a nezbývalo než se vrátit a doufat v lepší zítřky.
Chata dostála svého jména a majitel nahrnul svou zlost na bedra nebohých utrmácených fotografů. Ráno prý dělali nesnesitelný bordel a někdo se neustále hlasitě hihňal. Věděli o kom je řeč, ale rozhodli se, že svého kolegu nevydají a vinu ponesou kolektivně.Na Křížáku
V chatě na ně čekal Kom. Zkušenost z minula, že jeden sýr Gervais nepokrývá nároky jedince natož skupiny na 4 dny  (a to je krabička Gervais více než jeden sojový suk), ho donutila k nákupu většího množství potravin. Příště pojede opět bohatší o další zkušenost, že ani plná igelitová taška  potravin nepokryje nároky jedince natož skupiny na 4 dny, pokud se nechá doma. Ale také další zkušenosti, že krytka neplave, skleněný filtr je možno rozbít a stativ rozviklat použitím nepřiměřené síly, nejsou zcela k zahození.

Zjistilo se, že mužské osazenstvo je na buchtičky. Došlo tedy alespoň na šodóvé repete a po přesunu do konírny toustíky a jiné pochutiny spolu s Krakonošem a kanadský čtyřicetiprocentní zázrak. To vše bylo prokládáno Martinovými Kanáry a pantomimickým číslem Koma, který se předkloněním pokusil nastínit Létajícího Čestmíra. Za což ho milovala minimálně Danča.
Nečekaně silný prožitek v podobě kokosové buchty od paní domácí Jirkovi vyrazil husí kůži na pažích a jen konejšivá slova přísedících ho uchránila před úplným vyvrcholením a tím i jistým společenským faux pas. I paní domácí museli uklidňovat, že se nemusí bát, že je Jirka přece jen na mladší ženy.
Jen silní vydrží a tak pokus o fotografii hvězdné oblohy si vyzkoušel jen Kom, Martin a předseda.

Ranní pískovna opět zklamala. Kachny řvaly smíchy a protože varovný nápis zakazoval jejich krmení, tak dostaly jen pár Jarouškových sendvičů. Pošmourné počasí nabádalo ke změně strategie a tak parta vyráží směr Janovice a dále potok Dřevíč. Jen Marcel s Péťou dali přednost stomatologickému výletu do Hradce. Jirka si cpe kapsy Dančinými karamelkami, aby měl lákadlo pro své kamarádky, když už nevlastní pro muže nezbytnou sbírku motýlů. Potůček Dřevíč předčil jejich očekávání a pár malých kaskád rychle vyplnilo dopoledne.Kom u Dřevíče

Spolu s bratrem Hansem jsme si užívali šustění padajícího listí, vlahý podzim a vedli debatu zda-li je to lepší do vody, cesta za světlem a hromadně strávené poslední chvíle nebo na samotě a poslední chvíle strávené někde v krásné přírodě. A pak se to stalo.
Kdybych to věděl předem, asi bych měl strach, ale bylo to nenadálé a rychlé. Cosi mě velkou silou zdrtilo a zformovalo do neobvyklého tvaru. Pak mě to zvedlo ze země a já naposledy zahlédl svého vyděšeného bratra. Stačil jsem jen zakřičet: "A drž pach!" Pak už mě to jen zvedalo a pokládalo na zem v nepravidelných intervalech. Takový zážitek vás vyvede z rovnováhy a chvíli netušíte co se děje. Rychle jsem tedy provedl pár dechových cvičení na uklidnění a pak jsem již bedlivě sledoval okolí a dával dohromady fakta. Byl jsem nalepen na botě.
Zmatek vystřídalo nadšení. Jen menšímu procentu z nás se poštěstí podívat se do světa.
Došli jsme do hloučku lidí. Díky vysokému podpatku na trekové botě mého nositele jsem měl celkem slušný výhled. Lidé se ošívali, krčili nosy a začali tancovat podivný tanec a při něm zvedat nohy. Pochopil jsem  to brzy. Už ví, že jsem mezi nimi a hledají mě. Dělal jsem nenápadného, jak jsem jen uměl. Bylo to o fous, ale prošlo to.

Neposedové na poseduMěli hlad a vydali se hledat příhodnou restauraci. Restaurace v Jívce nevoněla ani mě a tak se nedivím, že se vydali dále do Stárkova, do resturace U medvěda. Cestou jsem i přes jazykovou bariéru rozumněl, že se o mě baví a při tom se hlasitě smějí. Byli sympatičtí. Začínal jsem je rozeznávat.
U medvěda měli burgrové hody. Jídlo jim dle všeho chutnalo, vesele se bavili, ale já byl nervózní. Věděli o mě. Někteří z nich začali rozsáhlé vyšetřování a prohlíželi si boty, batohy i bundy a navzájem se osočovali. Opět mi to prošlo.
"Slečno, já bych chtěl také do trojky", volal přes celý lokál na servírku předseda. Děvče z vesnice zčervenalo, ale pohledem na nevinného předsedu pochopilo, že mluví o kofole, kterou si před ním také objednával jeho kolega Kom. posed
S plnými břichy se vydali zpět na sever a cestou uhnuli na Jiráskovy skály, zámek Bishofstein, hrad Skály a Černé jezírko. Cestovatel Jirka zkušeně určil oficiální a neoficiální červeně značenou turistickou cestu a tak se vydali tou oficiální na hrad Skály. Cestou po žebřících jsem musel dávat velký pozor, abych nezůstal někde na stupínku, ale zvládl jsem to a užil si nádherný rozhled  po okolí. Cestou zpět se parta rozdělila a část se šla podívat k rozměrnému posedu se schovaným pokladem. Jarda, Danča a Lenka šli posedět do zámečku. Kafíčko a džus jim přišel vhod.

Navečer dorazili k Morousovi. Zůstal jsem opuštěn u botníku pod schody a mohl jsem si vydechnout po perném dni. Slyšel jsem cinkání talířů, nožů a skleniček a také hlasité šplouchnutí některého z mých kolegů. Netrvalo dlouho a všichni se přemístili do konírny, kde za hodování fotografovali kapkovky a čmoudíky.
 "Chlapi, proč nepíšete ty piva", s nevraživým pohledem na ně vrčel dotčený majitel, když mu neseděl počet vytočených piv s plůtkem na papírku. Jaroušek však jen nepoznal, že soudek nezeje prázdnotou, jak tvrdil morousovi. Což se záhy ukázalo a situace se tím zklidnila. Pivo prokládali kanadskou whisky a medovníkem. Od této kombinace jsem si mnohé sliboval.
"Jéé, ty to máš hezký, můžu si dát kartu k tobě do foťáku?", naléhal na předsedu zapřísáhlý Pentaxista (Ricohista) Jirka, kterému se nechtělo složitě nastavovat stativ a hledat místo, kam dopadá kapka. Předseda rezignoval.
Dnes na hvězdičky nalákal Martin jen Jirku, ostatní se zabořili do peřin a rychle usnuli.

Vzbudilo mě šramocení, vrzání a jiné podivné zvuky. Jirka cosi šrouboval. "Jsi horší než moje děti. Proč nespíš? Nechceš si jít radši pustit pohádku?", rozmrzele bručel předseda z postele.
Postupně vstali, nasnídali se a začali balit. Těšil jsem se na další dobrodružství a raní vlhkou trávu, protože jsem se na vytopené chodbě cítil poněkud vysušeně.
Dočkal jsem se záhy neboť začali snášet bagáž a připravovat se na společné foto. Konečně trochu vláhy.
Jirka si spletl společné foto s aktem. Svlékl si bundu, mikinu i triko a ukázal své vypracované tělo. Díky zimě a zadržovanému dechu začal modrat v obličeji a tak ho raději vyzvali, ať se oblékne. Mohl pak vydechnout a do tváří se mu navrátila přirozená barva. Cvakli fotku, rozloučili se s majiteli, políbali se mezi sebou a rozjeli se cestou k domovu.

Vyboulený JirkaCestou jsme pořád někde stavěli, samá keš. Pamatuji si jednu zajímavou zastávku v Trutnově. Na jakémsi parkovišti zmateně pobíhala a točila se Péťa s Jirkou a volali: "Tady to někde musí bejt, máto bejt za lvem." Lev se na ně culil z cedule chráněný strom nad 5-ti metrovou stěnou a za kovovým plotem. Bezradně na něj koukali. Předseda vystoupil z auta, došel ke stěně a přehlédl ji zkušeným okem. I špičkový parkurista by jistě pochvalně zamručel, s jakou grácií se vyšvihl na zeď a přeskočil zábradlí. Keš byla dobyta. Stejně bravurně pak seskočil ze stěny a cestou k autu na rovince si zvrkl nohu. Jeho výkon můžete sledovat na záznamu bezpečnostní kamery městské policie v Trutnově. Další kačeří zastávka u kovového slona byla myšlena jako čistě dámská záležitost. Nápověda zněla "má ho každý chlap". Chlapi neúspěšně hledali v okolí lebky, ale Péťa neurvale a najisto chňapla po sloním penisu a keš našla. Poslední zastávkou na cestě byl Donald. Také kde jinde by mohli svůj denní triumf kačeři oslavit. Cesta pak již jen vedla nudnou dálnici až do mého nového domova. Bydlím zatím v Hrobu a čekám, jestli mě Jarda zase někdy vezme na nějakou pěknou procházku.

Rád jsem vás poznal bando
S pozdravem Váš Hans

Aktualizováno Středa, 03 Prosinec 2014 12:47
 


Další články tohoto autora

Nemáte oprávnění psát komentáře.

© Copyright Klof • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.