Home Články, komentáře Události, komentáře Výprava za jetřichovickými rocksy

Kalendář událostí

<<  Červenec 2017  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
       1  2
  3  4  5  6  7  8  9
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Přihlášení


Výprava za jetřichovickými rocksy Tisk Email
Napsal uživatel Martin Hozák   
Čtvrtek, 01 Listopad 2012 00:49

DSC 3586Tak zpravu si to zaslouži, ale kratkou, bo neni čas p… .

Již jsem si navykl navštěvovat pravidelně dvakrát do roka akce Péti Pazdírka a i tentokrát jsem měl pečlivě sbalený a připravený batůžek a čekal, až se řekne už. V plánu bylo Českosaské Švýcarsko, a tak jsem se radoval, že tentokrát nebudu muset trávit dlouhé hodiny jízdou v autě. O čas jde až v druhé řadě, ale spíše divoké zkušenosti s klofími řidiči mi velí být ostražitý. Jízda somnambulisty v noci v protisměru, sáňkování po německých silnicích ve francouzském voze, požívání omamných látek za jízdy ve formě vylitého benzínu v zavazadlovém prostoru, jízda dle lodní navigace  …. na třetí straně by vás to stejně už omrzelo. Bohužel mi zatím nebylo umožněno „ukázat“, jak se má jezdit, protože jakožto vysoký klofí hodnostář bych měl mít svého řidiče a i tentokráte tomu nebylo jinak.

Odjezd jsem měl naplánován na čtvrteční odpoledne, ale 63 telefonátů, SMS a e-mailových zpráv, množství vysokých známek a pozitivních komentářů pod fotografiemi, dárkové koše za dveřmi, slečna s malými ňadry vyskakující z dortu a přímluva u mých belgických spolupracovníků udělala své a já nakonec podlehl nátlaku místopředsedy a odložil odjezd na odpoledne páteční.

Mé srdce fotografa zkroušeně a nepravidelně bilo, když jsem tiše seděl na záživné mezinárodní poradě a záviděl krásné páteční dopolední počasí všem, kteří si již užívali českosaských scenérií. Přiznám, přál jsem si v duchu, aby jim zrcátka ulétala (omlouvám se, Jaroušku, nevěděl jsem, že jsem již tak duchovně vyrostl, že umím zhmotnit svá přání – to zpoždění ještě doladím, slibuji) neb je to závada lehce a levně odstranitelná a prakticky to znemožní fotografování (nic ošklivého bych přece nikomu nepřál).
Navíc se můj návrh na zlepšení a výrazné ušetření ve formě přejmenování DMS systému Sharepoint na S nesetkal s valným ohlasem i přes fakt, že díky četnosti tohoto slova v naší infrastruktuře by tím byly ušetřeny stovky gigabajtů (a to mám ještě v rukávu přejmenování všech našich celopodnikových 26 aplikací). Rozmrzelý z této skutečnosti jsem v žertu mírně naznačil, že bychom tedy měli přejmenovat náš DMS systém ze Sharepointu na Serepoint. K mému překvapení byl tento návrh jednoznačně přijat, protože se ušetřilo jedno písmenko a navíc získal název i lepší výpovědní hodnotu. Konečně jsem vypadl z práce.

Účastnice zájezdu51% procent akcií ve firmě Veolia transport zafungovalo a tak mi byl okamžitě přistaven bus nepravidelné městské kejvadlové dopravy. Doma jsem byl cobydup, vdechl český chléb se saským máslem a švýcarskou dušenou šunkou, hodil batoh na záda a „ten kdo přijel autem, už je tady“. Červený americký Katčin vůz se jako vždy blyštěl (jen malý flek od šmíru na zadních dveřích naznačoval odfláknutou práci) a kapky vody se díky slušnému filmu z drahého německého saponátu tříštily o plech. Ano, pršelo. Jak já ho v tu chvíli proklínal a on pronese to svoje obligátní: „Tak co, předsedo“, s dramatickou pauzou uprostřed. Jedině nervy ze železa a úctyhodná sebekontrola zabránila neštěstí, a tak se další generace žákyň mohou těšit z krémem pěstěných a natrénovaných pejsáčkovek páně Sklepníka.
Vrnění a vibrace motoru zanikaly v běsnícím přírodním živlu a já si říkal, že to nebude zrovna povedený fotografický výlet.

Výkonná klimatizace naštěstí byla schopna zchladit mou zpěněnou krev a empatický Sklépa si byl vědom toho, jaký poklad veze a v jakém rozpoložení se nacházím. Jeho klidná jízda, ustávající déšť a přívaly chladného filtrovaného vzduchu otupili mou zlobu. Již před Děčínem jsem začal komunikovat a uplatňovat své navigátorské schopnosti. Hned v Děčíně jsem vyškolil palubní skorodotykovou fordovu navigaci a zavedl nás prakticky až na místo bez sebemenšího zaváhání a ani neustálé "zurück" nelokalizované navigační pomůcky mě nezviklalo.

Množství aut u dvou jetřichovických chat mě okamžitě varovalo a já si už venku vyhlížel místo, kam se uložím. Chvíli za námi dorazil ještě Pazďa s Komem, Michalem a Ivou, kteří si hráli na provianťáky a po té Jirka s Petrou. Známé tváře, vřelá přivítání a byl jsem jako doma. Zato plachý Sklépa byl velmi zaskočen, neboť díky profilové fotografii na photoserveru a hojným pověstem, čekal setkání s velkým ostravským chlapákem. Notnou dobu nevěřícně kroutil hlavou, vysedával v koutě a přemítal, jak někdo takový může mít takovou pověst. Nakonec se s tím sžil a uvědomil si, že Peťa nepředstavuje velké nebezpečí neboť.

A čekalo se na posledního a neznámého účastníka - Jitku. Jediný, kdo znal tajemnou Jitku, byl Martin Zíta, u kterého to ale není nic divného, protože on zná prostě všechny a na jehož doporučení se Jíťa hodlala k nám připojit. Svůj omyl si uvědomil záhy a odmítl se setkání zúčastnit v domnění, že to Jitka vzdá a on ji uchrání od všech případných mrzutostí. Ale tentokrát mu jeho kalkul nevyšel a Jitka se ukázala býti dostatečně statečná, aby se vrhla sama mezi lvy (držíme palce až budeš utíkat před těmi opravdovými ;-).
Čekání vyplnily dobré Danči nudle a historky z předešlého dne, a tak se nám dostalo vysvětlení, proč Jarda není ve své kůži, proč hledá Michal vchod do obrovského supermarketu na zadní straně malé osamocené pumpy a jaké bylo ráno na Vilhelmině vyhlídce.

Pak se staly dvě věci. Jitka přijela a Pazďa řekl čtyři poslední rozumná slova: „Tak to je Jitka.“

Debaty plynuly a první zívnutí dala tušit, že bychom měli dát dohromady zachrápací pořádek. Děvčata se o mne přetahovala a lákala do svých pokojů, ale já četl dobře mezi řádky a díky velmi dobrým výsledkům ve studiu kombinatoriky na ČVUT jsem se velmi briskně propracoval k jedinému správnému výsledku. Větou: “já zůstávám tady dole“ jsem zažehnal strach z neznámého v očích Sklépových, zkrotil touhy v očích Pazďových a Jirkových a uchránil novou kolegyni od nepříjemností. Byl jsem si téměř jistý a také se to potvrdilo, že Sklépovo učitelské odpočaté tělo zvládne noc na gauči, z kterého lezou všechny možné věci a také, že by konečně mohl nést následky svých jednání a tím i dospět. Den předem jsem ho totiž nenápadně varoval a připravoval na možné eventuality, ale jak už to tak bývá, neuposlechl rady zkušenějšího kolegy a nechal spací potřeby doma. Sám jsem si tedy nafoukl mobilní lůžko prvotřídní kvality za 15 éček a ulehl.  

Blahořečená buď Dančo, kterás přišla brzy ráno a jakožto neodbytný budík se domáhala naší aktivity a donutila tím naše duše, aby se opět navrátily z jiných světů do našich ochablých schránek. V té tmě bychom tě nejraději … no neměli jsme tě rádi, ale o půl hodiny později jsi již byla ovívána mohutnými vlnami pozitivní energie, které jsme ti z vděčnosti posílali. Éterické a krásné ráno, usměvaví lidé zkřehlí prvními mrazíky, sluníčko, povalující se mlha v údolí – prostě ráj. Ráno na Křížovém vrchu se fakt povedlo. Má hvězda zářila a já uděloval fundované rady na všechny strany. Sundej si tu krytku z objektivu a pak to nebudeš mít tak tmavé - to rozmazané červené co máš tady nalevo, to je Michal - měl ses víc oblíknout – vys.. se na přechoďák – nepotřebuješ ISO3200, když fotíš krajinu ze stativu – to zvládneš i bez zrcátka, metrouši (se Sklépou to nemělo tentokrát co dočinění, Jarouškovi ulétlo zrcátko v 7Dčku – viz mé přání z prvního dne) - probůh zacloň, ať tam máš hvězdičku – skákej výš. Skákej výšPoslední zmiňovaná rada vedla k podařenému společnému snímku, byť jen části výpravy. Menšina (pozor, není to xenofobní narážka, je to pravdu jen ta menší část výpravy – takže ty, cos to našel ve vyhledávači, jsi pravděpodobně hledal něco jiného) odmítla vylézt z pelechů (Jardu Panocha jsem tentokráte vůbec nepoznával, takhle neaktivní nebyl, ani když měl zlomené žebro) a jeden člen se nám ztratil na samotném vrchu. I přes usilovné hledání a volání nebyl k nalezení. Komovy mimikry jsou obdivuhodné, i přestože je dvoumetrovým drobečkem a automobil se sníženým podvozkem krásně jiskří o vozovku na straně, kde Kom sedí, nemohlo ho 8 lidí najít na vrcholu Křížového vrchu, který má bratru kiláček čtvereční. Podezříval jsem ho z vykonávání ranní potřeby, ale fotografie, které později prezentoval, ukazovaly, že musel stát hned vedle mě. A já opravdu nic necítil. Také jsem ho podezříval, že se schovával za toho mladého muže na vrcholu, který taky chudák visí úplně všude. Tam bych ho odhalil, neboť by Kom byl zhruba o Koma větší než zmíněný třiatřicátník. Prostě únos mimozemskou civilizací je jediné možné vysvětlení této záhady, protože Kom se nakonec našel, ale v jeho vyprávění je přibližně půlhodinové prázdné místo.
Šťastní, mladí a neklidní jsme se vydali zpět na chatu a cestou jsme uskakovali z cesty, neboť nás málem sejmul Pazďa služebním esůvéčkem s emblémem okřídleného šípu na přední masce. Nechali jsme opozdilce, aby si také napaběrkovali něco z krásných scenérií a vydali se posnídat.

Za čtvrt hodinky vonělo chajdou kafe a sendviče plněné tím co zbylo z večera. Ty baby prostě ví, jak si zasloužit své místo na takové akci. Když jsme usrkávali lahodné kafe, dorazili ospalci nazpět a Pazďa zahlaholil: „tak mám odfoceno.“ V duchu jsem ho viděl na Křížáku, jak tam stojí a říká: „hmm, tak to je na p… .“
Úklid byl nutný a proběhl v klidu, alespoň já v klidu byl.  Jen Michal trochu znejistěl, když ho Pazďa upozornil, že sešlapává dvoulitrové vratné umělé lahve a připravil tím ostatní účastníky o několik set korun. Teď už vím, že se Pazďa mýlil. Ty dvoulitrové petky se nedají vrátit ba dokonce v některých případech zablokují automat na vracení lahví. Jsou totiž většího průměru, a když trošku zatlačíte, nejdou nazpět.  Ještě vyzkouším ty jedenapůllitrovky, jestli se náhodou Pazďa jen nespletl v kubatuře.

Vědci objevili stopy Yetiho v HřenskuDalším cílem byly soutěsky u Hřenska. Jelikož se nám nechtělo moc ťapat, Lenka s Dančou vymysleli fintu fň a po vzoru Leonarda DiCapria ve filmu Počátek vsunuli tuto myšlenku Pazďovi hluboko do mozku a on ji přijal za svou. Pazďa tedy odvezl své SUV a zanechal ho v Hřensku a se Sklépou se vrátil do Vysoké Lípy, kde jsme my ostatní zanechali svá vozidla. To Házená s Péťoumělo dvojí efekt.  Zaprvé jsme byli připravení s Pazďou dojet z Hřenska pro vozy do Vysoké Lípy a poté vyzvednou v Hřensku ostatní. A nad druhým nechtěným efektem zaplesá srdce nejednoho záhadologa, neboť naše rozhovory, které jsme vedli při čekání na Pazďu a Sklépu ve Vysoké Lípě, vyslechla i místní rodačka. Bohužel se starší dáma pravděpodobně neorientuje v dnešních typech automobilů a tak si přeložila informaci, že v Hřensku zůstal yeti, po svém. A tato zpráva také proběhla, jak jste jistě zaregistrovali, na prvních stránkách místního tisku.
Čas čekání jsme si krátili různě. Ochutnávkou osobních likérů, sluněním, tulením a třeba Jirka s Jeffem házeli Péťu do trávy, což jsem ocenil jako celkem dobrou zábavu.

Přesun do soutěsek probíhal zvolna a také se uskutečnilo několik nezbytných fotopřestřelek v lesíku okolo Pastýřské rokle. Cestou jsme se také zastavili na Zámečku na jedno a jednu polévku, a také abychom si trochu ulevili po náročném ránu.Trocha úlevy po náročném ránu bodne

Posíleni polévkou a uvolnění zlatavým mokem se ujali Pazďa s Jirkou téměř fotopanny Jíti a začali pozvolna s náročnou výukou jejich fotografického know-how. Ztratili se hned vzápětí a téměř celou cestu v soutěskách jsme je již neviděli.

Kamenice byla kouzelná, podzim akurátní, sluníčko, zelené šutry ve vodě – nu užil jsem si dosyta.  Jen davy polských, německých a rusky mluvících turistů trošku mírnily mou eufórii.
Strávil bych v soutěskách mnohem více času, ale neúprosný jízdní řád místní lodní dopravy nás nutil k téměř zoufalému tempu. 

S vypětím všech sil jsme dorazili na poslední spoj. Využili jsme neznalosti cizinců místního jazyka a stoupli si do správného boxu označeného jako Odjezd a tím předběhli všechny přítomné matky s dětmi, starce a stařenky. Zabrali jsme sami tři čtvrti lodi a zbylá čtvrtka musela zůstat prázdná díky povážlivému naklonění na stranu, kde seděl Kom. Když budu upřímný, ještě jeden člověk by se na stranu Koma mohl posadit, protože horní hrana byla ještě 2-3 cm nad hladinou – tímto bych se tedy chtěl omluvit 93-letému pánovi, který stál těsně za námi. Bohužel zbylým lidem nezbývalo nic jiného než se vydat na terénem náročnou desetikilometrovou obchůzku soutěsek. Byl jsem rád, že umím česky.

Hlady se nám již kroutila ústaZ lodičky jsem si odnesl bolení v kříži a mokrá záda, protože jsme neustále vyvažovali Komovu váhu a místy jsem doslova škrtal hladinku zády. Nic jsem tedy neměl ze splachovacího vodopádu ani kamenných zvířátek a navíc mi při té obrovské snaze udržet loď nad hladinou vypadl mobil, naštěstí do lodi. Při vystupování jsem si této skutečnosti nevšiml, ale lodivod byl milý a poctivý člověk a hlasitým voláním mě otočil nazpět.  Jsem mu vděčný, jen mi ten mobil nemusel házet. Nejsem nešikovný, ale v jedné ruce stativ, v druhé ruce fotoaparát, služební mobil, rychlý kalkul a výsledkem je prasklý displej. Takže se, prosím, nezlobte, že pokud vám budu psát z mobilu, tak budu vynechávat R, protože na tom místě se bohužel vytvořil nevodivý pavouk v kapacitním displeji.

Krátkou cestou do Hřenska jsme si již sdělovali některé dojmy, ať již slovně nebo neverbálně. Z ruměnců na Jitčině tváři bylo jasné, že lekce v ovládání fotografického umění byly vyčerpávající. Pazďa je prostě rozený učitel. 
Překvapením pozdního odpoledne bylo občerstvení v restauraci nad hotelem Praha. Z jednoho knedlíku, kterých se nacházelo šest v jedné porci výborného segedínského guláše, a trochy pepře, by se najedla celá moje rodina.  Téměř všechny porce jídla přemohla a my nechali přehršel zbytků.

Zbýval jen přesun na chajdu, který proběhl již za tmy a následný příjemný večer.

Fotografické rozbory, příběhy z fotografování, plány do budoucna to bylo tématem většiny přítomných.Nevím co se dá na takovém svršku obdivovat - kvalitní malajský výrobce? Jediný kdo neustále mluvil z cesty a pro mě z neznámých důvodů hodnotil kvalitu svršků některých přítomných, byl Pazďa.  Večer plynul za vtipkování, špičkování, mytí nohou a uší, škatulata hejbejte se (kromě Pazdi chtěl každý sedět v křesle), degustace irských lihovin a moravských vín, lepení zrcátek, nabíjení baterií. Jen Sklépovi se stýskalo po domově, ale zvládl to. Možná v duchu porovnával rozvrzaný gauč s kvalitním lůžkem ze severské borovice, kdo ví. Také Lenka nevypadala vesele a vinu sváděla na nějakého nebohého kolegu z volejbalu. Ne nadarmo nám paní učitelky kladou na srdce, abychom nevolali dětem do školy v přírodě, neboť potom bývají děti trudomyslné a pláčou.

Prokleta buď Dančo, kterás přišla brzy ráno a jakožto neodbytný budík se domáhala naší aktivity a donutila tím naše duše, aby se opět navrátily z jiných světů do našich ochablých schránek. V té tmě bychom tě nejraději … no neměli jsme tě rádi (promiňte, chyba v matrixu).  Chjo, vstali jsme a vydali směr Vysoká lípa a vyhlídku Na zámečku. Počasí stálo za bačkoru, vyhlídka narvaná cizími fotografy a zima. Není divu, že skleslí jsme se ploužili zpět k autům. Jakožto přirozená autorita mám téměř za povinnost udržovat pozitivní nálady a proto jsem vyzval přítomné ke zpěvu. Neuvědomil jsem si čas a tak se teď zpětně nedivím, že nás vysokolipští častovali metáním různých předmětů z oken svých chalup. Tam jsem měl jen za to, že je to tím, že Jaroušek zpívá falešně a reakce místních mi připadala nepřiměřená, neboť jsem nevěřil v jejich vytříbený sluch.

Snídaně a kafe opět pozvedly náladu, kterou kazily jen myšlenky na odjezd. Balení, úklid a likvidace stop. Tentokrát Ostraváci pospíchali dom.

Slzy, loučení -nemám to rád.

Další věc, co jsem do teď nepochopil, byl fakt, že ortodoxní rocker Pazďa vyměnil své koně z Teplic za utahaného Stinga. Při odjezdu burácel z oken jeho Yetiho „Róóóóóóksy“ a mával. To, že ve skutečnosti se v písni zpívá Roxanne, jsem mu odpustil, protože Sting patří k těm huhlavějším zpěvákům a pokud se nezná text, dá se to snadno zaměnit.

Při zpáteční cestě jsme plánovaný železitý přítok do Suché Kamenice navštívili již jen v útlé sestavě - Péťa, Jitka, Komík, Sklépa a já. Chomutovští byli kýmsi donuceni spěchat a vynechat tuto libůstku. Pár obrázků jsme si cvakli a vydali se k Děčínu, kde jsme se po dobrém italském obědě rozloučili s Jíťou.

Cesta ubíhala a já jsem Péťě dělal interaktivní manuál k její D5100. Sklépa nás bezpečně rozvezl po našich domovech a udělal tak tečku za tímto vyprávěním.

Přátelé, bylo s vámi moc fajn a tentokrát vynechám obligátní děkovačku, protože už je po půlnoci a mě se chce spát. Tak dobrou.

Aktualizováno Úterý, 21 Květen 2013 12:59
 


Další články tohoto autora

Nemáte oprávnění psát komentáře.

© Copyright Klof • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.