Home Články, komentáře Události, komentáře Jak jsme přežili fotografování

Kalendář událostí

<<  Prosinec 2017  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
      1  2  3
  4  5  6  7  8  910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Přihlášení


Jak jsme přežili fotografování Tisk Email
Napsal uživatel Martin Hozák   
Pondělí, 13 Únor 2012 15:50

furt se plete a furt se pletePosledních čtrnáct ač mrazivých, ale slunných dní, týdny fotografické střídmosti a neustálé výzvy páně Miroslava konečně zasely semínko, které vzklíčilo, a my se o sobotní dopoledne měli vydat směrem do Česko-saského Švýcarska. Organizace typu „za deset minut vyrážíme“ se neujala a hozené rukavice se chytl jen místopředseda, jakožto třetí člen osádky. Honzu jsem chytl (jak už jsem si zvykl, až jsem polkl) ve sprchovém koutě (Telefonem. A když někoho chcete chytnout, je dobré ho zahnat do kouta ;-). Bohužel si nebyl jistý aktuální domácí situací a tak jsem z jeho koktání vyrozuměl, že se do věci musím vložit a požádal ho, aby mi dal k uchu Kačenku (člověk z masa a kůže s velkým K, nikoli Honzova osobní pískací hračka). Nechtěla mě k uchu, že prý má mokré vlasy a Honza mi nabídl, že mám dorazit osobně. Do sprcháče!? To ne! Červenal bych se a koktal. Tak jsem ho raději požádal, aby překládal, a společnými silami jsme neoblomnou Kačenku oblomili. Lenka takticky usoudila, že naštvat 8 lidí je horší než 3, a tak k její pozdější velké lítosti i radosti (jak se dočtete později (takže neodcházejte (ani na chvíli))) s námi nejela. Jarda volal s křížkem po funuse a díky nevraživosti Křinického údolí vůči signálům mobilních operátorů jsem si s ním ani nepopovídal.

Clio zavrnělo. Míra se nahrbil, aby viděl alespoň něco malinkým průhledem v ledové krustě těsně nad palubní deskou a vyrazili jsme. Tentokrát jsem se jakožto navigátor osvědčil, ale zaplatil jsem za to hnusnou omrzlinou na nose a zastydlými dutinami, protože jsem byl neustále obličejem přilepen na bočním okénku a průzorem pozorně sledoval dopravní situaci na pravoboku francouzské bárky. Bohužel ledový povlak byl tak mocný, že se nám ho přes veškerou nasazenou techniku nepodařilo odstranit, ba ani málo narušit. Později se přece jen podařilo vnitřek vozu zadýchat na teplotu, kdy jsem usoudil, že by bylo vhodno si sundat vrchní sedmou vrstvu, aby mi později nebyla taková zima. Bohužel husí kůže nabyla takových rozměrů a intenzity, že prostoupila všemi vrstvami oblečení a spojila je v kompaktní celek. Bundu jsem prostě nesundal ( také díky miniaturnímu interiéru Clia, neboť jsem nechtěl vystrkovat levou ruku z levého okénka, abych nevyvětral těžce nabité mikroklima). Cesta ubíhala, Honza nás častoval vyprávěním o fotografiích od současných fotografů se zvučnými jmény a já se pro tentokrát rozhodl, že budu s příhodami z Norska a kinder vtipy šetřit.


Kyjov byl tu. Zastavili jsme u všeobecně známé hospody Na fakultě, dopli zipy až ke krku, nasadili rukavice a usrkli horkého čaje. Cesta byla dobře prošlapaná, což nás ale ani v nejmenším nevarovalo, a tak dva kiláčky uběhli v pohodě. Rtuť obyčejných teploměrů se krčila kdesi na dně malé baňky a jen laboratorní kousky dávali vědět kolik stupňů pod nulou je. Bylo -28°C. Možná jsem se tak o 1,5 °C sekl, protože jsme s sebou neměli teploměr, ale okolní podmínky tomu nasvědčovaly. 13-ti centimetrový rampouch u nosu, neustále přilepený jazyk na kovových částech stativu, cinkavý zvuk při odplivnutí, zamrznutý nosní sprej s mořskou vodou, to byly indicie, které relativně přesně určovaly okolní teplotu. Také jsme zjistili, že při pořizování snímků za takovéto teploty je možno ušetřit na drahých Lee filtrech. Stačilo dýchnout a na objektivu se objevila krásná kresba, která tvořila zajímavé efekty a textury ve fotografiích. Radost vystřídala starost, neboť tento filtr bylo možno odstranit jen za pomoci mechanické kovové škrabky a určitého násilí nebo politím horkým čajem z termosky. Zvolil jsem druhou možnost, a proto mají všechny moje fotografie z tohoto dne žlutavý nádech (černý čaj s citrónem).

Křinické údolíPlán nás vedl do Jeskyně víl. V zimním období tato jeskyňka zarůstá krásnými rampouchy a lidé si navykli toto místo navštěvovat a zapalovat tam čajové svíčky, které rozzáří křišťálovou krásu mihotavým světlem. Míra si chtěl speciálně na tuto akci vzít z domova externě odpalovaný blesk, ale bohužel zjistil, že nic takového nemá. A tak jsme se alespoň vybavili několika stovkami čajových svíček. První zklamání z pěti rampouchů visících v proláklině (naštěstí se ukázalo neopodstatněné po nalezení té pravé jeskyně), vystřídalo zklamání druhé a to z množství turistů narvaných v malém prostůrku. Po dvacetiminutovém čekání a odstrašování (velmi hlasitě jsme se bavili o velmi ošklivých otevřených zlomeninách, které tam řešila záchranná služba předcházející den, abychom zastrašili alespoň pomalé a bojácné seniory) až se na nás dostane řada a v jeskyňce se udělá volněji, začal Míra s aranžováním čajovek. Cinkání padajících rampouchů dávalo tušit, že se činí. Než však skončil s prvním stokusovým pytlem, přišlo zklamání číslo tři. Do jeskyňky, kde může operovat maximálně trojice zkušených fotografů, se nahrnula minimálně dvacítka mužů a žen s fotoaparáty, stativy a obrovskými fotobatohy. Nejenže byli naprosto neurvalí a neustále lezli do záběrů s vidinou pořízení krásných snímků, ale i jen tak zbůhdarma uvnitř zevlovali a bavili se mezi sebou a tím nám naprosto znechutili naší bohulibou činnost. Navíc do jeskyně vtrhl chlapík s let lampou a vžitý do role akčního hrdiny pouštěl ohnivé jazyky na všechny strany. Vztekal jsem se, až mě mrazilo. Neurvalost vyhrála nad ohleduplností a my jsme za jekotu popálených lidí místo opustili.

Po fakultativním obědě Na fakultě jsme usoudili, že další plánovanou zastávku na Brtnických vodopádech z časových důvodů vynecháme a pomalu se přesuneme do saského Hohnsteinu. Cestou jsme se zastavili na loukách u vesničky Ehrenberg, kde na polních vlnách postávaly krásné osamělé stromy. Oblaženi elektrickým proudem z ohradníku jsme vstoupili na soukromý pozemek a ve fotografickém opojení bloumali z vlnky na vlnku a zkřehlými prsty zkoušeli umáčknout spoušť. Už tady jsem pojal malé podezření ohledně Sklépovy výbavy. Asi bych se ubloumal do krásných snů a někde na mezi umrzl, nebýt hvizdu, který mi říkal, že osádka má o mě strach, neboť jsou seznámeni s mým orientačním smyslem (pche mám navigaci v telefonu ;-). U Ehrenbergu

Nasedli jsme a půl hodiny usilovně dýchali na tři místa, abychom měli alespoň povědomí o tom, kudy jedeme. Jízda jen podle navigace byla příjemná i přes fakt, že navigace občas ulétávala o dvacet metrů doprava a tvrdila, že jedeme po poli (později jsme zjistili, že Míra má v navigaci zaškrtnutou primárně lodní navigaci a my jeli zrovna podle většího potoka). Dorazili jsme do Hohnsteinu s tím, že máme trochu času a můžeme v klidu najít optimální stanoviště. Po několika výpadech na nevhodné místo jsme přeci jen dali na lingvistické znalosti a zamířili k hotelu s příznačným názvem „Zur Aussicht“. Vyplatilo se. Po přelezení několika plůtků, proplížení se skrze jednu německou domácnost a přemluvení místních hafanů Horalkou jsme našli místo, které jsme hledali. Vedla na něj pohodlná cesta přímo z místa, kde jsme parkovali. Západ nadcházel a my cvakali. Pak to přišlo a já myslel, že touto tragédií se veškeré neštěstí toho dne uzavírá. „Klucí, já se vám přiznám, já jsem si nevzal objektiv“, přidušeně kníkl Sklépa. Byl jsem rád, že mám Nikon a nemusím se s nešťastným místopředsedou dělit o svůj záklaďák. Míra byl ochotný, vždy Jendovi záklaďák na jednu fotografii zapůjčil (jedna jediná fotka a on jí takhle doprasí). Také nároky na baterii v takovémto mrazu jsou obrovské a bohužel v tomto směru nemohou čínské nedodělky konkurovat kvalitním japonským výrobkům. A tak obě Mírovy baterie vzdaly boj s namrzlým zrcátkem a závěrkou. Kluci si tedy nemohli nic vyčítat a jejich spolupráce byla po té velmi příkladná, neboť svou čínskou baterii Sklépa celou dobu zahříval vlastním tělem (raději nechci vědět, kde jí měl). Hohnstein Německý kolega, který byl okouzlen naší profesionalitou a viděl, co všechno se může naučit, se k nám přidal. Hravá konverzace v německém jazyce proudila a my díky jeho, možná mohu říci, celkem povedeným amaterským záběrům objevili možný cíl další výpravy – mohutný několikametrový zamrzlý vodopád, který se nachází 15 minut od Hohnsteinu.

Byla už tma a my usoudili, že je čas se vydat nazpět k domovu. Po obligátní zahřívačce skel automobilu jsme se opět naprosto oddali ženskému hlasu navigačního přístroje. Cesta někudy ubíhala a my stačili i jemně povečeřet zmrzlé pečivo, sušenky a vycucat zbytky zmrzlého čaje. Možná dobrá pohoda, přítmí, intimnost okamžiku byly příčinou málem katastrofického neštěstí. V protisměru jedoucí auto, couvání z kopce, náraz. Co se stalo, nikdo přesně neví. Následkem však byl poškozený PZR automobilu a sbíhající se němečtí občané. Nejprve jsem se zalekl, že nás poženou holemi a sudlicemi, provedou defenestraci (velmi těžký úkol z okna automobilu) pak zase, že se nám běží posmívat, ale soucit a pomoc byly tím hnacím motorem. Vystoupili jsme a prozkoumali své tělesné schránky. Německým OK jsme naše severní sousedy ubezpečovali, že jsme v pořádku. Byli opravdu milí, hodní a starostliví a nenechali se odbýt a i poté co jsme čile obíhali francouzský vůz, na nás pořvávali „das ist nicht OK“ a gestikulovali směrem k autu. Odtržením zmuchlaného nárazníku jsme jim jasně dali najevo, že se v opravování dobře vyznáme a tudíž, že je to „wirklich OK“. Popojeli jsme na bezpečnější místo, abychom znalecky posoudili stav. „Pojízdný“, zněl verdikt. To byste nevěřili, jak čilá debata se v automobilu najednou rozjela. Od životních mouder přes vzrušené výkřiky až po odevzdané „ty vole.“ Se zvýšeným respektem k zasněžené vozovce jsme dojeli šťastně domů.

Aktualizováno Čtvrtek, 16 Únor 2012 08:19
 


Další články tohoto autora

Nemáte oprávnění psát komentáře.

© Copyright Klof • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.